Vývrty ve vějířích se nabíjely („ostrou“) skalní důlní trhavinou (Perunit 22, Danubit), kdysi ručně pomocí šťouchu, později pneumaticky, a střelmistr opatřil poslední nálož v každém vývrtu „palníkem“, elektrickou rozbuškou s třaskavinou, iniciující výbuch. Naposled konce vývrtů zamáznul jílem, zapojil „okruh“, čili spojil všechny palníky ve vějíři do elektrického obvodu, a zkontroloval, zda během přípravy nedošlo ke zlomení přívodních vodičů (drát Fe), tedy zda je okruh uzavřen.
Protože střílení vějířů vyžadovalo, aby první rána vytrhla primární klín, který byl následnými výbuchy sousedních vývrtů rozšiřován, bylo třeba podle konkrétní geometrie vějíře časovat výbuchy následné. Proto byly použity palníky se různým zpožděním (časované, milisekundy), čímž získal následný odpal i svůj časový průběh. Pokud bylo vše před odpalem podle technologického postupu v pořádku, střelmistr připojil v bezpečné vzdálenosti hlavní elektrické vedení k roznětnici, opět zkontroloval odpor (uzavření obvodu), zahlásil „Pálíme!“, počkal pár sekund, kličkou dynama nabil kondenzátor odpalovacího stojku a zatlačil a otočil odpalovací kliku/tlačítko strojku.
Kromě klasických trhavin dynamitového typu poloplastických (tzv. „šulky“) byly v závěru života dolu zkoušeny i sypké trhací směsi (DaP), které v rámci výzkumu dodávala fa Syntezia Semtín. Pro nabíjení bylo vyvinuto i speciální pneumatické nabíjecí zařízení, neboť směs byla dodávána pytlovaná po 25 kg.
