(poznámka: celou galerii naleznete zde)
V roce 1990 se při průzkumných pracích objevila podzemní dutina s mineralogicky zajímavým obsahem. Okolnosti objevu a příběh odebraných vzorků popisuje tehdejší geolog ložiska Ing. Jiří Šura:
Příběh alofánových krápníků
Pod inventárním číslem ck59 a několika následujícími jsou v geologické sbírce Východočeského muzea zařazeny alofánové krápníky z Křižanovic – část nálezu unikátního v celosvětovém měřítku. Pocity podobné jako tenkrát člověk prožije jen několikrát v životě, proto se mi okolnosti nálezu vryly hluboko do paměti.
Místo děje: Průzkumná jáma PJ-1 na východním okraji Křižanovic. Ano, těch Křižanovic, kde je na Chrudimce přehrada. Dnes již málokdo ví, že zde bylo na přelomu 80. a 90. let 20. stol. prozkoumáváno ložisko zinkové rudy. Průzkumná šachta byla hluboká přes 50 metrů a z ní byly odspoda raženy průzkumné štoly do jejího okolí. První patro bylo v hloubce 50 m, 1. mezipatro o 13 m výše a tak dál. Hornické práce prováděli zkušení havíři z nedalekého a tehdy již dotěžovaného zinkového ložiska u Starého Ranska. Nad jámou stála tzv. Kudlanka těžní zařízení, které opravdu připomínalo kudlanku v jejím typickém postoji. Na dopravu havířů tam nebyla žádná klec. Fáralo se v „kýblu“ – tedy v okovu, v tom samém, ve kterém se na povrch dopravovala ruda.
Na podzim roku 1990 se po odstřelu provedeném na 2. mezipatře, tj. v hloubce 25 m pod povrchem, opět objevila bělavá, na písek až jíl rozvětralá hornina. Havíři odpolední směny zbystřili pozornost, protože když se podobná zvětralina objevila minule, byly v ní hnědavé granáty a velké krystaly barytu (nejkrásnější máme v muzeu, ale to je jiný příběh). Odtěžování odpalu se protahovalo, neboť odkudsi shůry se do chodby sesouvala stále další a další suť. Pak se pod lžící nakladače objevilo cosi, co vypadalo jako trouchnivá výdřeva, a nezbylo než zavolat geologa. Když totiž na kterékoliv šachtě nafárají stařiny – tedy dávno opuštěná důlní díla, vždy to zavání nepříjemnostmi.
„Máme stařinu i se zavalenejma havířema“ byla první slova, co jsem uslyšel na štajgrovně, a jako důkaz jsem do ruky dostal kus čehosi, co vypadalo jako železitými sloučeninami prosycená trouchnivá výdřeva. O těch našich havířích a jejich legráckách jsem už věděl svoje, ale právě teď jsem si nebyl úplně jist, zda to je obvyklé chvástání, nebo zda dostanu do druhé ruky ještě i lidskou kost…
Tak rychle převlečený do fáráků jako tenkrát jsem asi nikdy nebyl. A honem k jámě. Ani jsem nelezl do okovu, jen jsem si stoupl na okraj (dnes už mi žádný bezpečák pokutu nedá), dvakrát cinkl zvonkem na znamení, že chci dolů, a přidržel se třmenu, abych mohl na prvním mezipatře za jízdy vyskočit přímo do chodby. A pak už jen tři žebříky nahoru na druhé mezipatro, a tam zamlkle stojí havíři a prohlížejí si kousky výdřevy a jakési bílé bláto. Zatímco jsem se večerním autobusem kodrcal zpět na šachtu, podařilo se zával odtěžit do té míry, že bylo možné skulinou podél suťového kužele prostrčit žebřík a po něm vylézt asi o 5 metrů výše, do dutiny, ze které se suť valila. Prolezl jsem nad zával a ztratil řeč také.
Čekal jsem všechno možné, včetně ostatků středověkých havířů, ale v žádném případě ne to, co jsem nakonec uviděl: opravdovou jeskyni se spoustou krápníků, se sintrovými stěnami a s dnem, pokrytým sněhobílým polygonálně rozpukaným jílem.
Vlhké krápníky se v paprscích světla hornické lampy pohádkově třpytily, barvu měly od světlounce žluté až po tmavě hnědou. Dva nejdelší měřily téměř půl druhého metru; menších bylo nepočítaně, na počvě se válely úlomky těch, co již opadaly. Podrobnější prohlídka ukázala, že to, co na první pohled vypadalo jako trouchnivá výdřeva, byly úlomky starých korodovaných krápníků. Jeskyně vznikla místním vyloužením rudy, o žádné staré důlní dílo se nejednalo. Po vyfárání mne čekalo další překvapení: ani jeden sebraný úlomek nijak nereagoval s kyselinou solnou, tedy žádný karbonát! Naproti tomu z hlediska pevnosti se jednalo o velmi křehký materiál s protáhle pórovitou až sintrovitou vnitřní stavbou. Hnědé partie byly extrémně křehké a rozpadaly se na drobné jehličky opravdu jako trouchnivé dřevo.
Tušili jsme, že jsme nafárali unikátní přírodní jev, ale také jsme věděli, že nemáme nejmenší šanci krápníkovou dutinu přímo v centru hlavní rudní polohy ložiska trvale zachovat. I kdybychom okolo ní nechali ochranný pilíř, tlakové vlny a otřesy při budoucích hromadných odstřelech by musely křehké krápníky zničit. Do doby, než dutinu zaměříme, nafotíme a vůbec co nejlépe zdokumentujeme, jsem pod hrozbou nejukrutnějšího trestu zakázal cokoliv v dutině ulomit. Všichni havíři souhlasili s tím, že všechny velké krápníky a vzorky neznečištěných jílových výplní dostane Národní muzeum, ale co zůstane – a bude toho dost – si bude moci rozebrat, kdo bude chtít.
Asi po týdnu jsme velké krápníky ještě ve svislé poloze omotali mnoha vrstvami pomačkaného papíru a nakonec hadry, odlomili, pro jistotu navlhčili, a uložili do kartónových rour. O pár dnů později jsme je odvezli do Prahy a předali mineralogickému oddělení Národního muzea s tím, že se pravděpodobně jedná o materiál, který nesmí vyschnout.
V podnikové laboratoři Geoindustrie mezitím zjistili, že se jedná o alofán – amorfní vodnatý křemičitan hlinitý – a tím nám potvrdili, že se jedná o nález, který nejspíše nemá ve světě obdoby.
V prvních měsících po předání jsem se několikrát v Národním muzeu ptal, zda už konzervovali krápníky z Křižanovic, ale pokaždé jsem od Dr. Maškové, která je převzala, dostal odpověď, že se k tomu ještě nedostali. Pak přišla smršť polistopadových změn, bylo třeba hledat si práci, zajistit rodině bydlení a podobné radosti. Na krápníky jsem neměl pomyšlení, což ale byla, jak se později ukázalo, zásadní chyba. Když jsem totiž v roce 2000 začal shánět, co se s křižanovickými krápníky stalo, v Národním muzeu, kde se mezitím vyměnilo vedení, mi nejprve úplně zapřeli, že by je vůbec někdy dostali. Zápis o převzetí do muzea, zápis v přírůstkové knize, všechno se ztratilo. Teprve, když jsem jim předložil kopii jejich vlastní písemnosti, ze které bylo patrné, že nelžu, začali po krápnících pátrat. Nakonec kdesi v některém depozitáři našli ony kartonové roury se zbytky hadrů, ve kterých jsme krápníky tenkrát přivezli, ale místo krápníků bylo v rourách jen pár gramů úlomků alofánu. Zda byly vyhozeny na smetiště nebo jsou ozdobou některé západní sbírky nerostů, to zatím nevíme.
Naštěstí jsem před odstřelením dutiny nabral tři vzorkové bedničky malých krápníků a jejich úlomků a dal do sklepa.
Když bylo rozhodnuto, že ve Východočeském muzeu budou obnoveny geologické sbírky, s obavami jsem z bedniček odstraňoval vrstvy zcela zkřehlého papíru. Naštěstí se ukázalo, že většina křižanovických alofánů přežila i několikaleté sucho bez zásadní úhony. Veřejnost měla možnost je vidět ve Východočeském muzeu před několika lety na výstavě Svět pod námi a znovu je bude moci vidět od března příštího roku na další výstavě s geologickou tématikou. Ale ty nádherné, přes metr dlouhé alofánóvé krápníky z Křižanovic, i podle dnešních údajů unikátní v celosvětovém měřítku, věnované Národnímu muzeu v Praze, se ztratily zatím neznámo kde…
Jiří Šura, geolog VČM
