Důlní provoz na těžbu polymetalických rud (Zn) nedaleko Chrudimi. Otevřeno průzkumnou jámou PJ-1, osazenou těžním zařízením s okovem, tzv. „kudlankou“.
Základní informace o ložisku shrnul ve svém textu tehdejší geolog ložiska Ing. Jiří Šura:
Základní informace
Polymetalické ložisko s převahou Zn a s barytem. Podle množství suroviny je to ložisko malé, se zásobami okolo 2 100 kt rudy o průměrné kovnatosti 4,4% Zn, 0,5% Pb, 0,1% Cu, 19% BaS04 a 9 g/t Ag do hloubky okolo 370m.Ložisko bylo objeveno počátkem 80. let, řadu let pak bylo zkoumáno nejprve vrtnými pracemi, později báňsky a posléze bylo připravováno k těžbě. K té však už nikdy nedošlo a na ložisku nyní (1992) vrcholí likvidační práce.
Ložisko se nachází v severní části nasavrckého plutonu. Zde se projevuje několik V-Z oslabených zón a v závěru nejjižnější z nich je křižanovické ložisko. Ložisková zóna zde má průběh od SZ k JV a strmý úklon k JZ. Založena je v tonalitech. Dynamickým přepracováním vznikly z tonalitu porfyroidy, metasomaticky pak druhotné kvarcity a rudy. Geneze vlastního ložiska není dosud dořešena, zcela určitě se však jedná o ložisko polygenní. Na jeho vzniku a vývoji se podílely procesy tektonické, magmatické, metamorfní, metasomatické i hydrotermální, snad i sedimentární a v určité míře i hypergenní.
Ložisko Křižanovice je tvořeno několika rudními tělesy různých rozměrů, ale podobného složení a úložných poměrů. Zdaleka nejvyšší část zásob se nachází v tzv. hlavní poloze, což je čočkovité těleso o směrné délce až 150m a max. pravé mocnosti 35 m.
Pro ložisko jsou charakteristické 2 typy rud: vtroušené se sfaleritem, galenitem a barytem v pyritizovaných kvarcitech a porfyroidech, a masívní, tvořené krystalickým barytem a sfaleritem s příměsí pyritu a dalších minerálů.
Hydrogeologie ložiska
Ložisko se nachází na rozvodnici. Jeho okolí lze charakterizovat jako masív s jednokolektorovým zvodnělým systémem, tvořeným nespojitým kolektorem připovrchové zóny zvětralin a rozevřených puklin skalního podloží. Hladina podzemní vody je volná, v hloubce od několika do 15m pod povrchem. Hydrogeologická měření provedená na 7 hydrovrtech prokázala, že dolní hranice oběhu puklinových vod se nachází v hloubce do 40 m. Propustnost hornin v okolí ložiska je velmi malá, o čemž svědčí zjištěné koeficienty filtrace, které jsou řádu 10-8 až 10-10 m/s.
Báňské práce ukázaly lokálně odlišnou hydrogeologickou situaci v některých částech ložiska. Ložisko je do hloubky 40 – 45 m zasaženo hypergenními procesy. Tyto procesy samy o sobě nemění zásadním způsobem hydrogeologické vlastnosti ložiska, o čemž svědčí např. koeficient filtrace zjištěný vrtem HV-1 v centru ložiska, rovný 10-8 m/s. Podstatně jiná je ale situace v přibližně severojižní zóně jdoucí přes ložisko, kde se sčítají vlivy tektonické predispozice a hydrotermálních a hypergenních jevů. Tato zóna se jeví jako svislá, s kulisovitou stavbou, o celkové mocnosti do asi 10 m. Její spodní omezení je dáno hranicí hypergenních vlivů, tj. asi 40- 45 m, neboť na 1. patře v hloubce 50 m nic podobného zjištěno nebylo.
V této zóně se projevuje zjílovění a dezintegrace hornin vlivem zejména kyseliny sírové, vznikající při síranovém rozkladu pyritizovaných hornin. Místy jsou vyvinuty otevřené pukliny, vzniklé evidentně rozpouštěním, i oválné dutiny, z nichž některé jsou metrových rozměrů.
Pseudokrasové dutiny na ložisku Křižanovice
V létě 1990 byla na 1. mezipatře, tedy v hloubce 37 m pod povrchem, nafárána dutina. Jej podrobná prohlídka ukázala, že se nejedná o důlní dílo (staré báňské práce byly skutečně na ložisku několikrát zastiženy, ale vždy v hloubkách do 15 m), ale o dutinu přirozenou.
Dutina měla tvar ležaté čočky s oválným půdorysem přibližně 5 x 7 m a o výšce asi 1,5 m. Počva byla tvořena sutí s usazeným kalem, skutečný vertikální rozsah zůstal neověřen. Ve stěnách i ve stropě byly zjištěny rozšířené pukliny i oválné kanály až dm rozměrů, vytvořené proudící vodou.
Později bylo na 1. i 2. mezipatře nafáráno ještě několik podobných, ale menších dutin.
Na podzim 1990 byla na druhém mezipatře, tedy v hloubce asi 25 m nafárána hlavním překopem dutina druhá. Přesněji řečeno, nafárána byla suť, která při bagrování neustále zavalovala čelbu. Když zavalování ustalo, bylo možné vzniklým trychtýřem vystoupit asi o 6 m výše do volného prostoru.
Tato druhá velká dutina měla nepravidelný půdorys podobných rozměrů jako první, ale její výška byla od 2 do 4 m. Přičteme-li zjištěných nejméně 6m suti, vychází její celková výška nejméně 10 m.
Dno dutiny bylo pokryto až 10 cm mocnou vrstvou čistě bílého, polygonálně rozpukaného „bláta“ – alofánu (amorfní vodnatý křemičitan hlinitý). Bílé alofánové povlaky byly místy i na stěnách. V JV části byla počva dutiny pokryta úlomky olámaných krápníků smíšenými s bílým „blátem“. Stěny JV části byly pokryty bělavými, nažloutlými až hnědými alofánovými kaskádami, ze stropu visely stejně zbarvené alofánové stalaktity.
Krápníky dosahovaly délky až 140 cm. V dolní části měly zpravidla bradavičnatý povrch, v horní části většinou rýžkovaný. Často byla na krápnících patrna hnědá limonitová žebra či inkrustace. Některé krápníky měly hnědou barvu a byly tvořeny už jen nesmírně jemnou a křehkou limonitovou kostrou.
Výše uvedené jevy považuji za důsledek cyklu růstu a rozpouštění krápníků, souvisejícího se změnou prostředí.
Dutiny samotné evidentně vznikly kombinací chemického rozpouštění horniny, tvořené zřejmě sfaleritem a barytem, a následného opadávání stropu.
Nevyřešena zůstává otázka kdy a jak dlouho popsané dutiny i jejich krápníková výzdoba vznikaly.
Vzhledem k tomu, že dutina s krápníky byla nafárána v centru ložiska, nemohla být zachráněna v původním stavu. Fotografie pořídili pan Libor Blažek a autor, hmotnou dokumentaci schraňuje autor, nejhodnotnější kusy byly věnovány Národnímu muzeu v Praze.
Podrobnější informace o nálezu alofánové dutiny a o osudu vzorků z ní najdete v galerii zde.